Šumava, tam kde se zrodila idea našeho hospodářství
Letos v létě jsme si dopřáli malý útěk z každodenního shonu a vyrazili na Šumavu. Na místo, které pro mě nese spoustu vzpomínek a silných pocitů. Do malé vesničky Jelm, kde jsme už před lety několikrát byli u naší známé.
Teta tam má dva nádherné domečky. Nejsou to chatičky, ale spíš menší baráčky laděné do českého venkovského stylu. Všechno je sladěné s okolní přírodou a působí to velmi útulně. Když stojíte na zahradě, máte před sebou rozprostřenou krajinu, louky, lesy a ten typický šumavský klid, který se nedá popsat slovy. Člověk má pocit, že se tu zastavil čas.
Pamatuju si, když jsem tu byla poprvé. Bylo to ještě před narozením Marušky, v době, kdy jsem teprve začínala s IVF a hledala v sobě naději, že se nám podaří mít dítě. Tehdy tam Teta měla slepičky, kachny a další zvířata. Dvorek byl plný života, a já jsem se právě tehdy inspirovala. Řekla jsem si, že přesně takhle bych to jednou chtěla mít. Dvorek, zahradu, zvířata, radost z obyčejných věcí.
Za ta léta jsme sice nenašli tak kouzelné místo s výhledem a samotou uprostřed přírody. Náš domov je na vesnici, ale ne na samotě. I tak si ale tvoříme ten svůj malý svět. Každý den, když vyjdu ven a slyším kdákání slepic nebo vidím děti, jak běží po zahradě, vzpomenu si na ten první šumavský zážitek.
Dnes už je u Tety všechno trochu jinak. Kvůli zdravotním potížím musela chov úplně zrušit. Z dvora tak zmizely slepičky i husy, ale místo toho tam vyrostla keramická dílna. A to je kapitola sama pro sebe. Teta je totiž neuvěřitelně šikovná. Z hlíny dokáže tvořit věci, které jsou nejen krásné, ale mají v sobě kus duše. Pustila mě i k hrnčířskému kruhu. Myslela jsem, že to bude jednoduché, ale nebylo. Hlína si dělala, co chtěla, a já jsem se u toho dost zapotila. Ale nakonec jsem přece jenom něco málo splácala a teď čekám, jak to dopadne po vypálení. Byla to krásná zkušenost, a hlavně obrovský relax.
Celý prodloužený víkend jsme si moc užili. Byli jsme tam nejen s dětmi, ale i s babičkou, dědečkem a dokonce s mojí prababičkou. Bylo to poprvé po delší době, co jsme všichni společně odjeli někam pryč. Právě prababička tenhle čas potřebovala nejvíc. Vidět ji, jak sedí venku na lavičce, zhluboka dýchá čerstvý vzduch a spokojeně se usmívá, bylo pro mě moc silné.
Děti měly zase svůj svět. Maruška se rozběhla hned mezi stromy a hrála si na schovávanou, Stella objevovala všechno kolem sebe a neustále lezla tam, kam neměla. Smály jsme se, fotili jsme, a já měla pocit, že se ten čas na chvíli opravdu zastavil.
Večer jsme seděli u velkého stolu, pili čaj a potichu klábosili. To je na Šumavě to nejhezčí – volný čas a ticho, které občas přeruší jen houkání sovy nebo šumění lesa. Člověk se tu znovu nadechne a uvědomí si, co je opravdu důležité.
Byl to víkend plný rodiny, klidu a radosti z maličkostí. Připomněl mi, proč mám Šumavu tak ráda. Pro její ticho, vůni lesa, nádhernou přírodu a tu zvláštní atmosféru, která člověka vrátí zpátky k sobě.
Autor textu: Daniela Šplíchalová
Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová
Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl