Simona Dočkálová – vědomá a dobrovolná bezdětnost

Se Simčou mě pojí jeden velmi osobní a bolestný okamžik. Začala jsem ji sledovat už před mnoha lety, když jsem sama přišla o svého přítele, svou první lásku. Simona tehdy prožívala podobnou životní ztrátu – zemřel jí partner, který bojoval s rakovinou. Sdílela svou cestu a já jsem ji tehdy prožívala spolu s ní, i když jsme se osobně neznaly.

Dnes se naše cesty setkávají znovu, tentokrát u tématu, které je pro mě v poslední době hodně zajímavé – dobrovolné vědomé bezdětnosti. Simona se rozhodla, že děti mít nechce, a o svém rozhodnutí otevřeně mluví. Stejné téma se objevuje i v mé knize Kouzelná cesta, kde se v jedné z postav dokonce poznala. Četla si část příběhu, která se jí týká a líbila se jí natolik, že mě to dojalo a potěšilo zároveň.

Právě o vědomé bezdětnosti, o svobodě rozhodování i o tom, jak k takovému životnímu postoji dospěla, bude náš rozhovor.

Simonko, mohla bys našim čtenářům přiblížit svůj příběh a cestu k rozhodnutí pro vědomou bezdětnost?

Nebyl to jeden okamžik, spíš mozaika, která se postupně skládala. Jako puberťačka jsem měla v hlavě klasický scénář - škola, práce, svatba, dítě. Ale čím víc jsem se blížila tomu "dospělému životu", tím víc mě děsila představa, že přijdu o svobodu, čas a energii. Proto jsem po škole i pracovně šla vlastní cestou a založila živnost, abych mohla dělat to, co mě baví, mohla si sama určovat tempo a náplň svého dne.

Děti jsem tehdy brala jako něco, co "jednou přirozeně přijde". Nepřemýšlela jsem, že by to mělo být jinak.

Až o dost let později mě to začalo děsit, protože se blížil ten "čas". Postupně jsem si všimla, že když si představím život s dětmi, necítím radost, ale spíš sevření. A že mám chuť žít jinak. Předcházelo tomu spoustu věcí.

 Jakou roli ve tvém životě hrála ztráta partnera v procesu přemýšlení o dětech a rodině?

Myslím, že hodně. Když mi bylo 21, zemřel mi partner na rakovinu. Ty poslední chvíle byly náročné. Probdělé noci, když měl bolesti. Převlékání prostěradla a peřin pořád dokola. Nevěděla jsem, že budou ty chvíle poslední. Nepřipouštěla jsem si to. Věřila jsem v uzdravení, jen to nepřicházelo. A pamatuji si, že jsem byla ze všeho toho stresu vyčerpaná. Podvědomě jsem mu vyčítala, že se nemohu v klidu vyspat a načerpat síly.

Tohle je třeba něco, co je mi zpětně hrozně líto. Ale je to realita, prostě jsem to cítila.

A nechtěla bych tohle cítit i vůči dítěti. Vyčítat mu to. Ale vím, že bych to dělala, protože už jsem něco podobného zažila.

Krátce poté, co odešel za duhový most, jsem přemýšlela, že bych využila zmrazená embrya, která jsme měli, abych si zachovala "část něj". Jenže netrvalo dlouho a uvědomila jsem si, že dítě chci jedině s mužem, který tu bude přítomný - ne jen jako vzpomínka. A že motivací k rodičovství by měla být láska k životu, který spolu tvoříme, ne touha zaplnit prázdno po ztrátě.

Kdy ses poprvé vědomě zamyslela nad tím, že mateřství pro tebe nemusí být tou správnou cestou?

Když začaly mé kamarádky mít děti. Byla jsem u toho, viděla jejich radosti, ale i únavu, frustraci, omezení. Je to jako dostat pohled do zákulisí mateřství. Člověk zdaleka nevidí, nezažije vše a přesto mě to odrazovalo. Ony to zvládaly. Ale já si musela v těchto chvílích přiznala, že to zvládat nechci, protože mě víc láká život, kde mám čas a energii pro sebe, pro svoje projekty, cestování a tvoření. Prostě… život bez dětí.

I když většina maminek říká, že nikdy nic takového, jako je bezpodmínečná láska matky s dítětem, jiným způsobem člověk nezažije, nemám tu potřebu. Stačí mi láska k sobě a v partnerství.

Co pro tebe znamená pojem vědomá bezdětnost – a jak se liší od bezdětnosti, která je způsobená okolnostmi?

Vědomá bezdětnost je podle mě rozhodnutí, které vzniká z dobrovolné volby. Tu dělám s ohledem vůči sobě a bez ohledu na to, co si myslí druzí. Tak jsem se rozhodla já.

Bezdětnost, která je způsobená okolnostmi často nese bolest, zklamání, smutek. Je to něco, co si člověk nevolí, musí to přijmout, smířit se s tím.

Jak se na tvé rozhodnutí dívá tvoje nejbližší okolí? A setkáváš se s nepochopením?

Moji nejbližší to respektují. Mamča je trošku smutná, protože se těšila na vnoučátka. Ale pochopila mě a jsem za to moc ráda. Mladší sestřička touží po tom být maminkou, tak se můžeme těšit na její mimča.

Přátelé to taky respektují, mám kolem sebe úžasné lidi. Dokonce jsem za poslední rok poznala ty, kteří to cítí stejně. A je fajn mít i takovou podporu.

Nejvíce vlastně nesouhlasí lidé, kteří mě vůbec neznají. Stačí rozkliknout komentáře na sociálních sítích. Z toho si samozřejmě nic nedělám. Naopak tenhle materiál využívám pro další tvorbu obsahu při sdílení.

Jak bys popsala hlavní přínosy života bez dětí, které lidé zvenku často nevidí?

Tyjo. Toho je pro mě hrozně moc. Hlavně je to obrovská svoboda v čase, energii a možnostech. Můžu se rozhodnout ze dne na den odjet, změnit plány nebo věnovat celé týdny projektům, které mě baví. Mám prostor starat se o sebe - fyzicky, psychicky i finančně. Prostě SVOBODA, v tom je úplně všechno.

Máš pocit, že se česká společnost v posledních letech mění v tom, jak přijímá ženy, které se vědomě rozhodnou nemít děti?

Mění, pomalu, ale mění. Vnímám, že se o tom víc mluví, že se objevují veřejné diskuze, které to téma otevírají. Přesto pořád žijeme "ve světě", kde je mateřství považováno za jediný smysluplný cíl ženy. Takže pokud si zvolíš jinou cestu, často musíš čelit otázkám a domněnkám. Ale vidím posun a věřím, že časem už budeme mít víc prostoru volit si bez pocitu, že jsme "selhaly", nebo že jsme zbytečné a sobecké.

Co bys ráda vzkázala lidem, kteří dobrovolnou bezdětnost vnímají jako sobeckou volbu?

Řekla bych, že sobectví je spíš přivést dítě na svět jen proto, že se to od nás očekává a pak mu nedat plnou přítomnost, lásku a péči. Tyhle děti často končí v dětských domovech, babyboxech.

Rozhodnutí děti nemít je pro mě zodpovědné, protože znám svoje limity. Nezvládla bych to. Nebyla bych dobrou mámou. A vím, že jiný životní směr mi dovoluje žít spokojeně, naplno.

Lásku, čas a energii můžu dávat jiným lidem nebo projektům.

Jaké mýty nebo předsudky o bezdětnosti bys chtěla jednou provždy vyvrátit?

Že jsme nešťastné, neúplné nebo že jednou nutně "prozřeme" a budeme litovat.

Mít děti není jediný způsob, jak zažít lásku, radost a smysl života. Každý z nás ten smysl máme v něčem jiném.

A že žena bez dětí je sobecká nebo chladná? Nesmysl. Empatie a péče se neodvíjí od toho, jestli porodíš, ale od toho, jak se chováš k sobě a k ostatním.

V knize se objevuješ symbolicky v postavě sestry paní Králíčkové – ženy, která děti mít nechce, ale je oporou své sestře. Jak ses v té postavě poznala?

Poznala jsem se. Mám v sobě tu silnou přející stránku tak jako sestra paní Králíčkové. S každou kamarádkou prožívám radost z těhotenství, když je to jejich sen. Budu to prožívat i se sestrou, protože si to moc přeje. Když si lidé plní své sny, ať jsou jakékoliv a dělá je to šťastnými, tak jsem šťastná s nimi. Umím být oporou, naslouchat, podržet a přitom zůstat stát za svou volbou. Jo a taky mám ráda mrkvové koláčky a dorty! Haha.

Myslíš, že i děti by měly znát příběhy žen, které se rozhodly děti nemít, aby vnímaly, že je to jedna z rovnocenných životních cest?

Rozhodně ano. I z toho důvodu se mi líbí Tvůj nápad s knížkou. Děti by měly vyrůstat v prostředí, kde znají různé životní příběhy, volby, aby pochopily, že žádná cesta není "špatná". A že ta správná je ta, kterou cítí pro sebe jako tu nejlepší, i když je jiná oproti standardům.

Když uvidí, že volba nemít děti je normální a plnohodnotná stejně jako děti mít, pomůže jim to jednou rozhodnout se svobodně a bez tlaku. Třeba to i pomůže, aby nebylo tolik odmítaných a nemilovaných dětí… Ale to je asi naivní představa.

Co ti v životě přináší největší radost a naplnění mimo rodičovství?

Miluju pocit, když můžu tvořit něco smysluplného a vidět, že to má dopad. Ne vždy jsou to veselé věci. Jednou to byla "Duha mého života" kniha o rakovině, lásce i smrti. Často otvírám životní témata plné barev, radosti a přitom i plné bolesti a slz. S tím se pojil i diář, který v temných dnech podpořil barvami a motivací nebo osvěta o terapiích, pouštění emocí. Seberozvoj a zdravý životní styl. Teď bezdětnost, která může zraňovat ty, kteří mít děti nemohou a přitom by moc chtěli. A zároveň uklidňuje mnoho lidí, kteří přemýšlí podobně jako já. Všechno jsou to zdá se "těžká" témata, ale všichni jsme toho součástí více či méně. Prostě ŽIVOT.
Naplňují mě rozhovory s lidmi, kteří přemýšlí jinak, než já. Snaha pochopit ty rozdílné úhly pohledu, to mě baví.
A samozřejmě čas pro sebe. Sport, příroda, chvíle ticha i chvíle plné smíchu. Podle nálady. A to je přesně to, co potřebuji - přizpůsobovat se svým pocitům, náladám a ne miminku.

Tohle všechno mi přináší pocit, že žiju naplno a po svém.

Jaké máš plány a sny do budoucna?

Chci dál budovat život, který mě bude bavit každý den - bez čekání na "jednou". Tzv. Žiju, protože můžu. Teď.

Chci rozvíjet své myšlenky, tvořit smysluplné projekty, které inspirují a pomáhají lidem žít podle sebe. A taky si dopřát víc cestování a dobrodružství, protože mě to nabíjí a inspiruje.

Za pár měsíců mě čeká cesta do USA na 3 měsíce, jsem zvědavá, co mi tahle "výprava" přinese. Neskutečně se na to těším.

Sledovat Simonku můžete na jejím Instagramu nebo mrkněte na její stránky.

Autor textu: Daniela Šplíchalová a Simona Dočkálová

Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová

Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl