Proč je v knize zmíněno i spontánní těhotenství a dobrovolná bezdětnost?

Proč je v knize zmíněno i spontánní těhotenství a dobrovolná bezdětnost?

Když jsem začala psát příběh pana a paní Králíčkových, toužila jsem vytvořit laskavý a srozumitelný svět, ve kterém se děti – a možná i jejich rodiče – mohou přirozeně setkat s tématem neplodnosti a různých cest k rodičovství. Chtěla jsem ukázat, že cesta k miminku může mít mnoho podob a že každá z nich je hodnotná, důstojná a zaslouží si lásku.

Ale už na začátku jsem věděla, že nechci vytvořit svět, kde jsou všechny postavy definovány jen tím, že děti mají – nebo mít chtějí. Chtěla jsem, aby se příběh dotkl i těch, kteří děti počali přirozeně, a také těch, kteří se rozhodli, že žádné mít nechtějí. Proč? Protože laskavý svět je také světem různorodosti.

Přirozené početí jako součást života

Ve světě příběhu je přirozené otěhotnění prostě přítomné – ne jako výsada, ale jako jedna z možností. Slepička, která má kuřátko, nebo kačenka, která nosí dárky a těší se z těhotenství své kamarádky, nepředstavují "lepší" nebo "správnější" cestu. Jsou součástí komunity. A právě proto jsou důležité – protože nám připomínají, že někomu se početí podaří snadno, jinému s pomocí lékařů a někomu vůbec.

Chci, aby dítě, které vzniklo přirozeně, při čtení této knížky necítilo, že jeho příběh je méně zajímavý nebo méně důležitý. Stejně tak chci, aby dítě, které vzniklo z darovaného embrya, vědělo, že jeho příchod na svět je stejně magický, i když se odehrál jinou cestou.

Přirozené početí tu není, aby působilo jako kontrast nebo "šťastnější" konec. Je tu proto, aby odráželo realitu. Aby děti mohly říct: "Aha, takhle to bylo u mě," nebo "Takhle to bylo u mé kamarádky." A tím se učení o životě děje zcela nenásilně.

Dobrovolná bezdětnost jako plnohodnotná volba

A pak je tu sestra paní Králíčkové. Milá, elegantní králičí teta, která děti nemá – a ani je nechce. V knize přesto hraje důležitou roli. Je to ona, kdo svou sestru podporuje, těší se z jejího těhotenství a přináší jí květiny. Je plná života, humoru a pochopení.

Chtěla jsem ji tam mít záměrně.

Společnost – a někdy i dětské knihy – dětem často mimoděk předává zprávu, že "dospělí jsou úplní teprve tehdy, když mají děti". Ale to není pravda. Chtěla jsem ukázat, že existují lidé, kteří děti nemají, protože se tak rozhodli – a že jejich život je přesto naplněný, krásný a přínosný pro ostatní.

Myslím na děti, které si třeba později v životě uvědomí, že rodičovství není jejich cesta. Myslím na děti, které vyrostou s tetou nebo strýcem, které nemají vlastní rodinu. A také na ty, které třeba zůstanou z různých důvodů bezdětní nedobrovolně – a přesto najdou radost a naplnění jinde.

Chtěla jsem, aby i ony v této knize našly místo, aby byly viděny.

Všichni jsme součástí příběhu

Napsala jsem tuto knihu s hlubokým respektem ke všem cestám. Nechci je rozdělovat na to, co je "normální" a co "jiné". Chci, aby každé dítě – bez ohledu na to, jak přišlo na svět – cítilo, že jeho příběh má své místo. A že jeho původ je důvodem k hrdosti, ne k mlčení.

Spontánní otěhotnění, darované embryo, adopce, náhradní mateřství, dobrovolná bezdětnost i podpora od těch, kdo si sami miminko nepřejí – to všechno tvoří mozaiku života. A právě takovou mozaiku jsem se snažila zachytit v tomto něžném příběhu zvířátek.

Protože láska má mnoho tváří. A každá z nich si zaslouží být vyprávěna.

Autor textu: Daniela Šplíchalová

Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová

Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl