Opravdové příběhy - přirozené početí po IVF

Po nespočtu neúspěšných IVF pokusů a potratech se jí s pomocí lékařů narodily dvě děti. A když už měla pocit, že jejich příběh je uzavřený, stalo se něco nečekaného – do jejich života přichází třetí miminko. Přirozeně. Bez hormonů, bez plánování, bez lékařských zásahů.

Tohle je příběh Lucie...

Co jsi cítila po neúspěšných IVF pokusech?

Nečekala jsem, že se mi může něco stát nebo že to nemusí vyjít. Podstoupila jsem nejdřív IUI, inseminaci, a když se ani na pátý pokus nepovedlo, šli jsme do samotného IVF. Vyšel hned první transfer a máme z něj skoro osmiletou dceru.

Když jsme se vydali na cestu za druhým dítětem (přes IVF… protože jsem dokonce nečekaně a neplánovaně otěhotněla přirozeně, ale rostl jen gestační váček), myslela jsem si, že když vyšlo první, vyjde i druhé. Ale opak byl pravdou, povedlo se, embryo se chytlo, rostlo, bilo srdíčko… Jo, máme štěstí, říkala jsem si. Ale jeden den jsem se cítila šíleně a v noci jsem začala krvácet. Na pohotovosti srdíčko stále bilo, druhý den u mé gynekoložky už nebylo srdíčko vidět vůbec. Bylo to v 9+2 a já měla pocit, že se mi zhroutil celý svět, že umírám já, a ne moje miminko. Druhý den jsem měla jít na revizi dělohy, jenže já začala potrácet sama, byl to porod… prostě porod. Stalo se mi to v práci mezi zákazníky. Stála jsem za kasou a po nohách mi tekla krev. Vnitřně jsem brečela a bylo mi špatně, navenek jsem musela být silná. Zavolala jsem manželovi, ať přijede, že to sama nedám a že musím zavřít krám. Přijel a já se složila na zem, vtom už ze mě lezlo i miminko… Nevnímala jsem nic, jen tu bolest, spíš psychickou než fyzickou. Pak to peklo v nemocnici nemusím ani popisovat, bylo to prostě peklo. Následující týdny jsem byla uvnitř zlomená, sama a prázdná, brečela jsem týden v kuse a smála se jen na svou dceru, nešlo to ale pokaždé. Bolelo to dlouho, bolí to stále, ale prožila jsem si to ještě asi čtyřikrát… To už jsem však věděla, co se může stát, a byla jsem na to tak trochu připravená, možná obrněná a silnější.

Měla jsi tehdy pocit, že se tvoje naděje na miminko uzavírají?

Měla, ale vždycky jsem věřila, že se to jednou povede. Nechtěla jsem si připustit, že by to tak nemuselo být. Nejvíc mě štvaly věty od lidí typu, že jsme mladí, máme ASPOŇ jedno a tak podobně.

Jak ses vyrovnávala s tím, že se to přes veškerou snahu nedařilo?

Prostě jsem věřila, z potratů si brala sílu a tím, že jsem i několikrát otěhotněla přirozeně, i když jsem vždy potratila, jsem vlastně pořád něco řešila. Od půl roku věku dcery jsem byla třeba každý půlrok těhotná, buď z IVF, nebo přirozeně. Horší bylo, když holky, s nimiž jsme měly to první dítě cca stejně staré, oznamovaly další a další těhotenství… To jsem nesla špatně a absolutně jsem to s nimi neprožívala. Nemůžu říct, že bych jim to nepřála, to ne, ale prostě jsem z toho vnitřně neměla radost. Záviděla jsem jim to.

Kdy jsi přestala aktivně řešit léčbu? Bylo to vědomé rozhodnutí, nebo se to spíš stalo postupně?

Bylo to vědomé. Nakonec se nám totiž druhá dcera povedla z posledních dvou embryí, která jsme měli. Jedno se ale v šestém týdnu pustilo, bylo to brutální a na pohotovosti mi chtěli těhotenství ukončit. Já se ale prala za to miminko se srdíčkem a řekla jsem, že to nikdy nedovolím, a dokud žije, budu se za něj prát. No a stal se VÁNOČNÍ zázrak a já přes svátky ležela, odpočívala, a hematom si postupně odkrvácel a miminko zůstalo. Primář mi tvrdil, že jsem blázen, a na Silvestra budu zpátky. Blbeček! To jsem ale odbočila od otázky. Embrya nemáme, potraty už zažít nechci, do dalšího IVF tedy určitě nejdeme. S manželem jsme se dohodli a tohle téma uzavřeli. I jsme se dost hádali, práce s přestavbou domu, péče o děti a všechno blbě. Prášky jsem ale nenasadila, protože jsme přece neplodní. Ani jeden už jsme nevěřili, že se to někdy třeba povede přirozeně.

Jaký byl tvůj život "mezitím" – mezi neúspěchem IVF a chvílí, kdy jsi zjistila, že jsi těhotná?

Mezi neúspěšnými transfery nebo potraty byl můj život v jednom kole, emoce na horské dráze, chtíč po miminku a různé výmysly, jak zaměstnat hlavu. Každé těhotenství jsem ale prožívala intenzivně a s láskou, vírou… Od prvního potratu však se strašným strachem, který nejde vymazat.

Přemýšlela jsi o jiných cestách (např. dárce, adopce), nebo jsi to na nějaký čas úplně pustila?

Na adopci jsem myslela, ale nikdy jsem si v sobě nenastavila, že jsem na to připravená. Prostě jsem věřila, že ty svoje děti mít budu.

Pamatuješ si ten okamžik, kdy jsi zjistila, že jsi těhotná? Co se ti honilo hlavou?

Po prvním embryotransferu jsem si udělala test sedmý den a byl tam mini duch, jelikož na to celá rodina a nejbližší kamarádi čekali, hned jsem jim dala vědět. Byl to neskutečný pocit a já byla šťastná jako blázen. Absolutně jsem si nepřipouštěla, že se může něco stát. Další těhu začalo stejně, když jsem pak potratila, už nikdy jsem neměla takovou radost z pozitivního testu, jako byla ta první. Prostě strach byl vždy větší než radost.

A pokud budu mluvit o tom posledním těhotenství, které bylo neplánované a počali jsme přirozeně a bylo vlastně nejvíc v pohodě, tak to překvapení bylo ohromné. Rekonstruovali jsme dům, doma měli dvě děti z IVF. Bylo mi divné, že jsem tolik unavená, že mě šíleně pálí žáha, a když si kýchnu, píchne mě v děloze. Ale dva roky od porodu jsme se nechránili a já nebyla ani jednou těhotná. Teď jsme si teda řekli, že končíme, že si radši dojdu, až to dostanu, pro antikoncepci, kdyby náhodou, prostě třetí dítě už NE! No, jenže menstruace nikde, začala mě bolet už i prsa a to jsem si jako řekla, že to je divný. Menstruací jsem se úplně řídit nemohla, protože si vždycky chodila, jak se jí zlíbilo. Ráno jsem si načurala do zkumavky a jela do obchodu, koupila test a na parkovišti si ho udělala. DO PRDELE!!! Hned dvě čárky, jako kdybych je tam namalovala lihovkou. Začala jsem brečet, štěstím, strachem, úžasem. Otočila jsem se na ty svoje dvě holky a říkám, že jsem těhotná… Nechápaly moje chování a koukaly jak puci. Já vylezla z auta a dýchala. Absolutně jsem to nechápala, ten měsíc jsme spolu spali jen jednou, já tahala sutě, on boural zdi, já měla antibiotika na zánět močáku a mykózu. Vždyť to není možný! Prostě moje hlava vypnula a já poprvé myslela vážně, že se nesnažíme o miminko. Celé těhu bylo ok, já poprvé nekrvácela, neležela, neměla potíže, jediné, co bylo jiné, že mi bylo mnohem víc špatně. Jinak bylo naprosto vše ok. V šestnáctém týdnu jsme si skočili na slepák. Tam mi řekli, že čekám syna. No a pak jsem si v klidu prošla těhotenstvím až do porodu, kdy ve 38+0 na kontrole slyším z úst paní gynekoložky: Chcete rodit tady, nebo si přejedete do porodnice? Jste otevřená na čtyři centimentry. Tak říkám, že radši do porodnice... Jela jsem do porodnice a za čtyřicet minut od kontroly byl malej venku.

Bylo těžké tomu uvěřit?

Nebylo, já to prostě věděla, že to vyjde… A jsem neskutečně vděčná, že mi vyšlo hned první IVF a ET, díky tomu jsem asi měla víru na další roky. Spíš jsem cítila neskutečnou vděčnost a jediné, čemu jsem nevěřila, bylo, že opravdu vidím ten pozitivní test. Přece jen jsem pět let nikdy žádný neviděla… Takže při tom posledním, přirozeném, jsem nevěřila a nechápala.

Sdílela jsi to hned, nebo jsi měla obavy, že se to nemusí udržet?

S rodinou a kamarády vždy hned, i při těch neúspěšných pokusech a těhotenstvích, s ostatními vždy až po prvním screeningu.

Bylo těhotenství po předchozím zklamání jiné – třeba v emocích nebo očekáváních?

Bylo, byla jsem opatrná, nebrala jsem to jako samozřejmost a byla jsem vděčná, když jsem překonala nějaký další milník.

Jak ses cítila během těhotenství – byla jsi spíš vděčná, opatrná, nebo obojí?

Všechny emoce se u mě v každém těhotenství vyskytly… Vždy jsem ale byla vděčná a opatrná. Po prvním potratu jsem sice věřila, ale vždy jsem si taky říkala, že to zase nedopadne.

Pomáhalo ti něco konkrétního zvládnout strach nebo nejistotu?

Sdílení s kamarádkami a v IVF skupinách, plánování, mluvení na miminko… Všem jsem psala takový jakoby deníček, kde jsem mluvila přímo k tomu miminku. Jo, jsem trošku švihlá, ale pomáhalo mi to.

Kdybys mohla něco říct ženě, která právě prochází bolestí z neúspěšného IVF, co by to bylo?

Nedávej si to za vinu, ty jsi silná žena, která bojuje a nesmí přestat věřit. Poplač si, pokud chceš, sdílej to, pokud ne, nech si to pro sebe. Ale dělej vše pro to, aby ses ty cítila co nejbezpečněji. Nejsi v tom sama a jednou o tom dokážeš mluvit i bez těch slz.

Co tě tahle zkušenost naučila – o tobě, o těle, o životě?

Že jsem silnější, než jsem si kdy myslela, že dokážu nemožné a že jsem na svoje tělo i přes ty neúspěchy hrozně moc pyšná. DĚKUJU! A taky to, jak moc silní jsme my jako manželé. I když jsem si to někdy prožívala spíš sama, protože manžel ty emoce moc neukazuje, byl tu vždycky a moje stavy jsme jako pár zvládli.

Věříš, že i "pustit kontrolu" může být někdy součástí léčby?

Určitě. Někdy to nejde jen kvůli tomu, že jsme moc nalajnovaní, a tělo to chce prostě jinak. Můj případ.

Autor textu: Daniela Šplíchalová

Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová

Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl