Opravdové příběhy - náhradní maminka
Tohle je příběh Veroniky...
Tohle je příběh Veroniky...
Jaký byl ten zlomový moment, kdy jste si řekli: Zkusíme to touto cestou?
Zlomový okamžik, který nás s manželem dovedl k náhradnímu mateřství, byl v lednu 2024, kdy mi po několika mimoděložních a biochemických těhotenstvích diagnostikovali vzácnou nemoc jater, při které se těhotenství nedoporučuje. Tato diagnóza je následkem užívání léku při procesu IVF. Jednoduchá volba to pro nás vůbec nebyla, nejtěžší bylo to zpracování a rozhodnutí padlo až o pár měsíců později.
Jak jste našli svou náhradní maminku? Co pro vás bylo při výběru důležité?
Výběr náhradní matky byl velice rychlý. Napomohla tomu náhoda přes našeho příbuzného, který dotyčnou znal. Při výběru jsme měli velice vysoké nároky, z kterých jsme postupně slevovali, protože nikdy člověk nenajde přesně to, co hledá. V kontaktu jsme pravidelně. Nejtěžší pro mě je smířit se s tím, že si neprožiji samotné těhotenství. Ale člověk musí myslet na to nejkrásnější, na ten výsledek, a tím je miminko.
Jaké to pro tebe je, prožívat těhotenství "na dálku"?
Prožívání samotného těhotenství náhradní matky je pro mě velice náročné. Těžce se smiřuji s absencí svého těhotenství a všeho s tím spojeného. Jsme teprve na začátku, ale plánujeme se s manželem zapojit na sto procent. Chceme být při všech vyšetřeních, u ultrazvuků, cítit pohyby. Bojím se? Ano, všeho neznámého, ale doufám, že to budou jen plané obavy a že to nejkrásnější nás teprve čeká.
Jak si představuješ ten první okamžik, až poprvé uvidíš své miminko?
Na chvíli, kdy poprvé uvidím své miminko, se strašně těším a jsem plná očekávání.
Samozřejmě mám i trochu obavy z neznáma. Kontakt navážu hned po porodu bondingem.
Mluvíš o tom otevřeně s rodinou a přáteli? Jak na to lidé reagují?
O celé této situaci komunikujeme otevřeně s rodinou, s dobrými kamarádkami také. V pracovní rovině sděluji jen to nejnutnější a to, co uznám za vhodné, a u ostatních se tím nechlubíme. S předsudky okolí jsme se zatím nesetkali, anebo nám to osobně nikdo do očí neřekl. Každá reakce okolí je pouze přející. Komunikaci s dítětem ohledně jeho cesty na svět velice a často řeším a musím říct, že se strašně bojím, ale věřím, že pokud děťátku všechno vysvětlím správně a poučeně, bude všechno dobré.
Co ti nejvíc pomáhá zvládat tuto neobvyklou, ale krásnou fázi?
Tuto náročnou fázi mi pomáhá zvládat myšlenka na vytoužené děťátko a podporující manžel, který si se mnou prošel velice náročnou cestou, a samozřejmě obě naše skvělé rodiny. Dalším ženám, které mají z této cesty obavy, bych vzkázala, ať se nebojí, že cíl bude krásný, i když k němu povede jiná cesta, než v kterou původně doufaly.
Cítíš v sobě vděčnost? Ke komu nejvíc?
Vděčnost cítím hlavně k mé osobě, při tom všem, co jsem vydržela. Dále samozřejmě ke svému manželovi a k našim rodinám. Tato cesta nás všechny spojila a utvrdila mě v tom, že se mohu na svého muže spolehnout v jakékoliv situaci. Nejvíce se těšíme, až bude tato cesta u konce a my budeme mít doma náš vysněný uzlíček štěstí.
Autor textu: Daniela Šplíchalová
Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová
Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl