Jak ses na začátku své cesty k miminku cítila?
Cítila jsem, že již mám vše naplněno (školy, práce, byt, manželství) a ke štěstí nám chybí dítě.
Kdy jsi poprvé začala přemýšlet o tom, že by cesta k dítěti mohla být složitější?
Po svatbě jsme se o dítě začali "snažit", a ono to najednou nešlo jednoduše a hned, jak jsem si celou dobu naivně myslela.
Jaké byly tvé první kroky, když ses rozhodla vyhledat pomoc?
Jako
první krok jsem objednala vitamíny, které slibovaly podporu plodnosti.
Půl rok uběhl a stále nic. Bydlím kousek od Brna a jezdím se léčit s
Crohnovou chorobou do Prahy, konkrétně klinika ISCARE. Před necelými 3
lety jsem jela na infuzi biologické léčby a o patro níže se nachází
reprodukční klinika, která měla zrovna událost - přijít na vstupní
konzultaci bez objednání. S manželem jsme již o návštěvě hovořili, jen
hledali vhodný termín a přemýšleli jestli nevybrat Brno z hlediska
vzdálenosti. Po zjištění, že zrovna tento den probíhá tato událost jsme
se o patro níže vydali a tím začala naše cesta.
CESTA K IVF A LÉČBA
Co tě vedlo k rozhodnutí podstoupit IVF?
Manželovi
vyšel slabší spermiogram, má vyšetření byly naštěstí v pořádku a
biologická léčba nebyla překážkou. Po sdělení výsledků, že se nám může
podařit mít dítě i přirozeně, ale neví se kdy, jsme se rozhodli tomu
pomoci. Samozřejmě bylo rozhodující i doporučení lékaře, že je to pro
nás vhodné.
Jaké emoce v tobě vyvolávalo samotné rozhodnutí začít léčbu?
Byla to pro mě velká výzva s obrovským respektem. Ale touha za pozitivním výsledkem byla silnější. Měla jsem i strach z hormonů kvůli mé nemoci, jak tělo zareaguje.
Pamatuješ si na svůj první den v CARu? Jaký byl?
První
den jsem již popsala výše. Ale byl plný očekávání. Navalilo se na nás
mnoho informací, ohledně vyšetření, které nás čekají. Už po cestě domů
jsem začala hledat informace na internetu, a tak si doplnila nejasnosti a
zjistila pro mě nové informace.
Jaký byl pro tebe nejtěžší moment celé léčby?
První neúspěch, když na testu nebyly dvě čárky.
S čím tě lékaři nebo okolí nejvíc překvapili – pozitivně či negativně?
Přístupem.
S centrem jsem byla velmi příjemně překvapena. Bála jsem se přístupu,
že jim jde jen o peníze. Ale s péčí pana primáře i ostatních jsem byla
vždy nadmíru spokojená.
Jak jsi zvládala fyzické změny během hormonální stimulace?
Měla
jsem velmi náročnou práci a po hormonech mi nebylo dobře. Chodila jsem
domů vyčerpaná, byla protivná. Tady patří i obrovské díky mé skvělé
kolegyni, která se mi pokaždé snažila pomoct, a hlavně mě vždy vyslechla
a mohly jsme spolu o všem otevřeně mluvit.
Co ti pomáhalo psychicky – a co naopak nefungovalo vůbec?
Manžel.
Byl mi opravdu velkou oporou. Pomáhalo mi jít na procházku nebo si jen
tak lehnout, pustit seriál a vypustit. Pomáhalo mi o tom i mluvit, okolí
vědělo čím si procházíme.
Jak reagovalo tvoje okolí – partner, rodina, přátelé?
Manžel
bez problému souhlasil, sám si přál dítě. Musel i on podstoupit
vyšetření a neměl problém o tom mluvit, což mě překvapilo.
Mluvila jsi otevřeně o IVF, nebo jsi to spíš tajila? Proč?
Rodina
a nejbližší okolí věděli vše. Moje rodina bydlí kousek od nás a o každé
cestě do Prahy věděli, zajímalo se, měli strach a podporovali nás.
Zažila jsi někdy nepochopení nebo necitlivé poznámky?
Necitlivou
poznámkou pro mě byly otázky - proč nemáme dítě, kdy ho budeme mít a že
už máme čas. Těmto lidem jsem neměla potřebu sdělovat čím si procházíme
a jak jsou jejich otázky hloupé.
Máš nějaký moment, na který nikdy nezapomeneš?
První inseminace, následně odebrání vajíček a transfer. Do paměti se mi nejvíce vryl moment pozitivního těhotenského testu.
Je něco, co bys v té době nejvíc potřebovala slyšet?
Že to není tabu a nic výjimečného.
Co bys vzkázala svému "tehdejšímu já"?
Vyjde to, neztrácej naději a nechtěj to vzdát . Jsem hrozný pesimista totiž.
Jak se tvoje IVF cesta vyvíjela – a kde jsi dnes?
První
píchnutí injekce na vyvolání ovulace proběhla 2 dny před mými 27
narozeninami, den inseminace byl na moje narozeniny a vkládala jsem tomu
velkou naději, která nevyšla. Poté následovalo kolečko
dalších vyšetření, hormonální stimulace k odebrání vajíček. Bylo jich
přes 20, z toho 15 použitelných a oplodněných, 9 se nechalo zamrazit.
Následovala vyšetření ovulace, aby mohl proběhnout transfer. Kvůli
hormonální stimulaci 2x neproběhla, proto se rozhodlo přistoupit k další
hormonální stimulaci k vytvoření vhodného prostředí pro transfer, který
následně koncem května minulého roku proběhl. Po dvou týdnech jsem
držela pozitivní těhotenský test, hormony brala další 3 měsíce, a dnes
již držím svou skoro 4 měsíční dceru a prožívám své nejkrásnější období a
naplněnou touhu.
Co ti ta zkušenost přinesla? A co ti vzala?
Vzala
mi mnoho času. Ať už to byla cesta kvůli 5 minutám vyšetření, kvůli
které jsme strávili 400 km v autě a na kliniku se dojíždí opravdu často,
někdy i 2x týdně.. Také lidi, které jsem ve svém životě nepotřebovala,
jen jsem si to myslela. Zjistila jsem, kdo s námi opravdu "žije" a
prožívá to upřímně s námi, a kdo si na to jen hrál.
Ale tahle cesta mi přinesla mnohem více. Dceru, upevnění vztahu s manželem i rodinou a nakonec i pozitivitu.
Jak tě mateřství (nebo cesta bez dětí) změnilo?
Jsem více šťastnější, naplněnější a těším se na každý další den. Již se za ničím nehoním.
Autor textu: Daniela Šplíchalová
Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová
Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl
