Opravdové příběhy - IVF

Tohle je příběh Hany, která má miminko díky umělému oplodnění...

Jak ses na začátku své cesty k miminku cítila?

Mé pocity na začátku cesty byly, řekla bych, i docela pozitivní. Tak nějak jsem věděla, do čeho jdu. Mám kamarádku, která tím celým procházela, takže jsem už měla představu o tom, co všechno to obnáší, alespoň teoreticky.

Kdy poprvé jsi začala přemýšlet o tom, že by tvá cesta k dítěti mohla být složitější?

To, že by cesta k miminku mohla být složitější, mi došlo bohužel pozdě, trvalo to pět let. Dlouhých pět let jsme se snažili a já každý měsíc doufala, že se ty dvě čárky na tom testu objeví. A i to se několikrát stalo, ale bohužel, buď to došlo jen do šestého sedmého týdne těhotenství, anebo jak rychle se zadařílo, tak rychlý byl i konec.

Jaké byly tvé první kroky, když ses rozhodla vyhledat pomoc?

Jelikož jsem zrovna přecházela k novému gynekologovi, který náhodou pracoval i v Pronatalu v Praze, probírali jsme to spolu. Nejdřív jsme zkusili domácí snažení, ale bez úspěchu, a tak jsme pak začali uvažovat o jiné cestě pomocí IVF. Tak to celé začalo.

Co tě vedlo k rozhodnutí podstoupit IVF?

První impuls byl stát se maminkou, což se nedařilo několik let. Nechtěla jsem ztratit další roky, proto jsme se rozhodli podstoupit IVF.

Jaké emoce v tobě vyvolávalo samotné rozhodnutí začít léčbu?

Co si tak pamatuju, byla jsem šťastná, že se možná konečně hneme z místa. Těch chvil bolesti, plných slz už bylo příliš. Byla jsem nervózní, ale šla jsem do toho s tím, že se to určitě povede a my dojdeme do zdárného konce.

Pamatuješ si na svůj první den v CARu? Jaký byl?

První den v centru asistované reprodukce byl vlastně v den odběru. Jelikož můj lékař byl z oboru a pracoval tam, veškeré léky jsem měla od něj a kontroly a protokoly jsem absolvovala u něj v ordinaci. První den tam byl vlastně na pohodu, ano, byla jsem nervózní, ale všichni ti lidé tam byli skvělí, strašně milí, a tak z člověka opadl ten strach, stres.

Který moment celé léčby pro tebe byl nejtěžší?

Nejtěžší moment? No, ze začátku to asi byla aplikace všech těch injekcí. A další, když se mi po transferu rozjel ovariální hyperstimulační syndrom. To bylo rozhodně těžké období, dlouhé asi tři týdny, kdy jsem si myslela, že to nedám.

Jak jsi zvládala fyzické změny během hormonální stimulace? Co ti pomáhalo psychicky?

Řekla bych, že i celkem dobře. Sice byl člověk rozpíchaný, samá modřina a měl nafouklé břicho, ale nebylo to nic hrozného, co by se nedalo zvládnout.

Jak se tvoje IVF cesta vyvíjela – a kde jsi dnes?

Naše cesta umělého oplodnění byla opravdu rychlá, díkybohu. A já obdivuju každou ženu, která si tímhle procesem prochází, i když to není jednoduché a levné. Dnes mám díky IVF syna a mrazáčky ještě dva, tak snad se po dvou neúspěšných pokusech KET ještě zadaří.

Co ti ta zkušenost přinesla? A co ti vzala?

Dala mi asi to, že ne vždy a vše se podaří hned napoprvé. Že cesta ke štěstí je občas trnitá.

Jak tě mateřství změnilo?

Mateřství mě určitě změnilo, do mého srdce zapadl chybějící kus skládačky. Mateřství je krásné, láskyplné, ale také těžké, unavující. A strašně rychle ti drobečci rostou.

Co bys chtěla vzkázat ženě, která je teprve na začátku své cesty?

Ať se ničeho nebojí a jde do boje se vztyčenou hlavou. Že na její cestě čeká ten nejkrásnější konec. Přeju všem, kteří tímto prochází, ať se jejich sen stane skutečností.

Co bys chtěla, aby svět věděl o IVF?

Aby si lidé nemysleli, že je to tak jednoduché, jak se zdá. Že ty cesty k miminku jsou někdy dlouhé, trnité a bolestivé.

Kdybys mohla změnit jednu věc na systému péče o neplodnost, co by to bylo?

Vždy jsem říkala, že by to mělo být více finančně podporováno, aby lidé, kterým nezbyde než jít touto cestou, nemuseli tolik doplácet. Mělo by to být více finančně dostupné pro každý pár. Co si budem, není to zrovna nic levného.

Autor textu: Daniela Šplíchalová

Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová

Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl