Opravdové příbehy - darované vajíčko

Opravdové příběhy - darované vajíčko

Tohle je příběh Hany, která se stala maminkou díky darovanému vajíčku...

Můžete se podělit o svůj příběh? Co vás přivedlo k léčbě neplodnosti?

Jednoho dne jsme si s manželem řekli, že bychom chtěli dítě. Jelikož jsem byla po transplantaci srdce, musela jsem všechno řešit s kardiologem. Změnili mi imunosuprese a šlo se na to. Po necelém roce, kdy nám to nešlo, mi má gynekoložka řekla, že už je to dlouhá doba, a poslala nás do Cermedu na Obilním trhu, kde se řešila neplodnost. Chodili jsme tam, hlavně já. Podstoupila jsem nějaká vyšetření.

Jaký byl váš první pocit, když jste slyšela, že bude potřeba darované vajíčko?

Kámen úrazu byl v genetice. Čekali jsme strašně dlouho na termín a poté na výsledky. Genetika dopadla jasně - má nemoc by byla dědičná - a to pro mě bylo rozhodující. Darovaná vajíčka. Samozřejmě mi říkali, že by to šlo i s mými, že by se na chorobu mohlo přijít včas, ale to já jsem nechtěla podstupovat. Už jsem byla docela unavená. Další rána byla, když mi řekli, že nemají dárkyni, která by nám vyhovovala. Proto nás přesunuli do Reprofitu, kde jsme začali řešit darování vajíček znovu.

Jak dlouho vám trvalo rozhodnout se pro tuto cestu?

Já jsem s tím byla smířená od začátku, že v mém případě budou darovaná vajíčka. Nevadilo mi to. Byla jsem strašně vděčná i za tuto možnost. Nepřemýšleli jsme nad tím. Šli jsme prostě do toho hned. Ve své podstatě jsem říkala od začátku, že bych chtěla darovaná vajíčka, ale doktoři chtěli pořád čekat na genetiku.

Jak probíhá samotný proces IVF s darovanými vajíčky z pohledu pacientky?

Proces to byl velmi rychlý. Dostala jsem prášky a jela jsem podle cyklu, který mi byl dán. Trvalo to měsíc. Nejtěžší asi byly výkyvy nálad. Jednu chvíli jsem byla nejšťastnější na světě a druhou jsem brečela. Byla jsem tak mimo, že jsem musela jít na neschopenku. Mohli jsme si říct, co preferujeme za dárkyni. Měli jsme skvělou paní doktorku, která se snažila najít moji kopii.

Měla jste pochybnosti ohledně toho, že dítě nebude geneticky vaše?

Na jednu stranu jsem ráda, že dítě není geneticky po mně. Máme v rodině ošklivé nemoci a bála jsem se. Takhle jsem se trošku uklidňovala, že malý nebude mít to, co já. Že ho bude čekat lepší život.

Cítila jste někdy obavy z budoucnosti? Jak bude dítě vypadat, jak se bude chovat?

Pochybnosti nemám. Říkám si, že mi vyrůstal v bříšku a že jsem mu třeba taky něco předala, i když to asi není možné, ale trochu se takhle utěšuju. Po celou dobu byl má opora manžel. Vytrpěl si se mnou hodně, chudák.

Změnil se nějak váš vztah k miminku, když jste věděla, že není geneticky vaše?

Ne, nezměnil. Miluju ho od první chvíle, kdy se nám narodil. Dala bych za něj život. Neberu to tak, že není můj. Vyrůstal mi pod srdíčkem a to něco znamená.

Co byste vzkázala ženám, které mají z darovaného vajíčka obavy?

Vzkázala bych jim, aby byly rády za každou příležitost být mámou. Byla jsem v situaci, kdy mi paní doktorka na kardiu řekla, že by mi tohle v životě nedovolila, a to teprve bolelo. Kdyby vám jeden člověk zakázal být tím, čím chcete být, a to mámou. Díkybohu, můj kardiolog do toho šel se mnou i přes všechna rizika s tím spojená. Dítě nám vyrůstá v bříšku. Pod srdíčkem. Už tehdy jsme díky němu mámy. A je jedno, z jakého vajíčka to je. Opravdu. Po všech vyšetřeních dojde člověk do bodu, kdy je vděčný za všechno.

Plánujete dítěti říct o jeho početí?

Plánujeme mu říct o početí i o tom, že není z mých vajíček. Nechceme mu lhát.

Jak mluvit o darování vajíček s partnerem? Co byste poradila ostatním párům?

Manžel byl rád, že jsem si vybrala cestu darovaných vajíček. Nikdo nechce zbytečně na svět přivést nemocné dítě.

Setkala jste se s předsudky ze strany okolí, když jste mluvila o darovaném vajíčku?

S užším okolím jsme se o tom bavili a oni byli vděční za naše rozhodnutí. Dokonce nás i chválili za rozumné chování. Široké okolí to nemusí zajímat. Mnohokrát jsem četla diskuze plné nepochopení ohledně darovaných vajíček.

Co by se podle vás mělo změnit v systému nebo v přístupu lékařů?

Musím říct, že když jsme změnili kliniku a šli do Reprofitu, přístup byl úplně jiný. Paní doktorka byla pečlivá. Pročetla celou dokumentaci, všechno nám vysvětlovala, podporovala nás. Dávala nám sílu, ať nic nevzdáváme. Měla jsem vlastní koordinátorku, které jsem mohla kdykoliv dle potřeby zavolat a ona mi na všechno odpověděla a všechno mi vysvětlila.

Jak byste chtěla, aby se o této cestě mluvilo ve společnosti?

Celkově by se mělo o této problematice, tedy o neplodnosti, více mluvit. Každý to bere automaticky, ale mít dítě není automatické. Stejně tak by se mělo více mluvit o darování vajíček. Že to není špatně. Že ta žena není špatná, když nemůže mít dítě ze svých vajíček. Není to špatně. Několikrát jsem se dozvěděla, že jdeme proti přírodě. Ať to zabalíme a dítě radši adoptujeme, nebo děti nemáme vůbec. Naprdět. Když to jde, proč ty možnosti nevyzkoušet.

Co byste poradila ženě, která právě stojí na začátku podobné cesty?

Cesta to byla dlouhá a náročná. Já jsem hlavně poslouchala, že hazarduju se svým zdravím. Ať se vzpamatuju. Že jsem blbá. Kdybych ty lidi poslechla, nikdy by vedle mě neležel můj syn. To znamená jít si za svým. Nevzdávat se. Nikdy. Poradila bych nikdy se nevzdávat. Je to dlouhá cesta. Náročná. Jednou jste nahoře, pak dole. Ale stojí to za to. Opravdu.

Kdy jste si řekla: "Bylo to správné rozhodnutí"?

Po porodu syna jsem si řekla, že jsme udělali se vším dobře. Máme zdravého chlapečka, kterého milujeme nejvíc na světě. Je to můj syn. Naše láska. Bojujte za to, co chcete. Nenechte se odradit. Hodně mi pomáhal manžel a nejlepší kamarádka. Manžel snášel hormonální výkyvy. Moje remcání na všechno. Že je to moc dlouhý. Že se pořád čeká, nikam se to nehlo. Moje výbuchy vzteku, pláče a bezmoc. Pokud se takhle cítíte, změňte kliniku. Nás poslali jinam a díky Reprofitu tu máme dítě.

Autor textu: Daniela Šplíchalová

Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová

Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl