Opravdové příběhy - Adopce

V tomto mimořádně silném rozhovoru sdílí žena svůj příběh, který nezačíná adopcí, ale dlouhou a bolestivou cestou touhy po dítěti. Osm let vyplněných nadějí a zklamáním, opakovanými pokusy o početí a neustálým čekáním. Teprve tragická osobní ztráta jí otevřela nový pohled na život — a především na to, co to skutečně znamená být mámou.

Tohle je příběh Kateřiny...

Kdy poprvé jsi cítila, že by adopce mohla být tvoje cesta? Byla v tom odvaha, nebo spíš tiché volání?

Téměř osm let jsem se marně snažila otěhotnět, nejprve přirozeně, později pomocí IVF. Bylo to období plné naděje, zklamání a bolesti. Myšlenka na adopci? Ta mi tehdy ani neprobleskla hlavou.

Skutečný zlom, ten moment, který odstartoval mou hlubokou vnitřní proměnu a nakonec mě dovedl k myšlence adopce, přišel s nečekanou a tragickou ztrátou mé nejmladší sestry. Ta událost mě doslova srazila na kolena. Veškeré snahy o miminko šly rázem stranou. Neměla jsem sílu ani chuť cokoliv řešit. Potřebovala jsem dát dohromady sama sebe, pochopit, proč se něco takového stalo, co mi to má říct. Prožívala jsem nepopsatelnou bolest.

Po roce truchlení, kdy jsem si sáhla na opravdové dno, jsem podstoupila regresní terapii. Ta mi pomohla zpracovat traumatické prožitky a nasměrovala mě přesně tam, kam jsem potřebovala. Tehdy jsem to tak samozřejmě neviděla, ale dnes vím, že i tato bolestná zkušenost byla nutná, abych se dostala tam, kde jsem teď. Zásadně jsem změnila postoj k životu, přehodnotila priority i svou dosavadní cestu za dítětem. Uvědomila jsem si, jak moc jsem lpěla na představě těhotenství a jak jsem si tím zavírala dveře k radosti ze života, který jsem měla, i když dítě nepřicházelo.

Chyběla mi vděčnost a pokora, vděčnost za to, co všechno už v životě mám. Touha po dítěti byla tak spalující, že jsem zapomínala na sebe, na drobné radosti, na obyčejné štěstí. Vše se točilo jen kolem snahy otěhotnět. Bylo načase zaměřit se na sebe, na svou duši, naslouchat své intuici a tomu, co skutečně potřebuje ona, ne jen mé urputné já.

Několik měsíců po terapii ke mně přišla myšlenka na adopci. Nejprve nesměle, pak stále silněji. V mé hlavě se usadila otázka, která vše změnila: Co když je právě adopce naše cesta k dítěti? Když jsem se svěřila manželovi, jeho okamžitý souhlas byl pro mě obrovskou podporou a potvrzením. Ano, trvalo to dlouho, než jsem k tomuto bodu dospěla, ale dnes věřím, že vše se událo přesně tak, jak mělo.

Co pro tebe znamenalo stát se mámou dítěti, které se nenarodilo z tvého těla, ale přišlo do tvého srdce? Měla jsi strach? A pokud ano – co ti ho pomohlo překonat?

Stát se maminkou dítěte, které se sice nenarodilo z mého těla, ale zrodilo se v mém srdci, teď už vnímám jako přirozenou součást mé životní cesty. Cesty, která mi byla předurčena a ke které jsem musela krůček po krůčku dospět, což nebylo vždy snadné.

Pro mě je adopce naplněním nejhlubší touhy, splněním snu stát se maminkou. Je to cesta dítěte, které si mě vybralo za svou náhradní maminku. Je to bezpodmínečná láska a úplné otevření srdce. Srdce pro děťátko, pro které jako bych se zrodila. Dělám vše pro to, aby pro ni byl svět bezpečným místem, aby nikdy nepochybovala o mé lásce, pomoci a podpoře. Aby sama sebe vnímala jako milovanou, milující a schopnou bytost.

Adopce je pro mě také obrovská vděčnost. Vděčnost za to, že díky náhradní rodinné péči dnes mohu objímat svoji holčičku, cítit její vůni, říkat jí, jak je úžasná a jak moc ji miluji… jak jsem šťastná, že jsme se našly. Každý den cítím nesmírnou pokoru a vděčnost za to, že mě potkalo takové štěstí.

A strach? Ano, ten mě provázel po celou dobu, od rozhodnutí až po samotný proces. Byly to obavy, zda vůbec zvládnu roli adoptivní maminky. Zda dokážu čelit nejistotě i nechápavým reakcím okolí. Ptala jsem se sama sebe: Přeskočí ta pověstná jiskra? Dokážu přijmout dítě takové, jaké je, i s jeho minulostí? Dokážu mu dát dostatek lásky a bezpečí?

Musím upřímně říct, že přijetí dítěte a následně i samotné mateřství mě proměnilo od základu. Je to neustálý proces učení a práce na sobě. Moje holčička mě za ty tři roky, co jsme spolu, naučila o životě víc než kdokoliv jiný.

Pamatuješ si ten úplně první moment, kdy jste se setkaly? Jaké to bylo, když jsi ji poprvé držela v náručí?

Ten moment se navždy vryl do mé paměti!!! Po nekonečných devíti měsících čekání najednou zazvonil telefon. Ten vysněný telefon! A s ním přišla zpráva, která nás doslova vystřelila do euforie: vybrali nás pro miminko přímo z porodnice. Hlavou mi okamžitě problesklo: Zdravá holčička? Přímo z porodnice? Teprve třídenní? Tak maličká! Bože, chceme za ní hned jet, hned si ji odvézt!

Po rychlém prostudování spisu na úřadě a poučení o tom, co bude následovat, jsme nasedli do auta. Jeli jsme rychlostí blesku směr porodnice. Ty pocity nejdou popsat! Vzpomínám si, jak manžel celou cestu opakoval: "Jedeme za naší holčičkou," a stále dokola vyslovoval její jméno.

A pak jsme ji uviděli. Ležela v postýlce zabalená v peřince, takový drobný uzlíček, a právě se probudila. Manželovi a mně se okamžitě zalily oči slzami dojetí. Navíc jsem se cítila emočně jako zamrzlá. Pořád mi to celé nedocházelo, ta obrovská změna. Vzali jsme si ji do náruče, mohli jsme se s ní mazlit, jak dlouho jsme chtěli. Spokojeně u nás celou dobu spinkala, občas zareagovala na naše hlasy, dokonce se i několikrát usmála a sevřela mi prstík. Bylo cítit, že je u nás klidná a spokojená, že se jí líbí, když na ni mluvíme a chováme ji. Dali nám pár hodin na rozmyšlenou, abychom udělali to nejzásadnější rozhodnutí v našich životech. Ale my jsme neváhali ani minutu! Ano! Chceme ji! Je úžasná, kouzelná!

Druhý den jsme jeli do porodnice znovu. Předtím probíhaly rychlé přípravy, museli jsme sbalit tašku s věcmi pro naši holčičku a všechno doma nachystat. Naštěstí jsme tušili, že už to brzy přijde, a intuitivně jsme výbavičku kupovali předběžně v období čekání a pokojíček dokončili pár dní před jejím narozením.

Nemáme čepičku! blesklo mi hlavou. Nestíháme! Na poslední chvíli jsme vletěli do Pepca, popadli první, která nám přišla pod ruku, a hnali se na novorozenecké oddělení. Manžel si ještě nutně potřeboval odskočit, já čekala u výtahu s autosedačkou-vajíčkem. Vedle mě se postavila nějaká žena.

"Klidně si zavolejte výtah, já čekám na manžela," řekla jsem jí.

A ona na to: "Nejedete si náhodou pro miminko?"

Anooo, jedeme! Byla to ona, naše sociální pracovnice, která pro nás měla v ruce tu nejdůležitější zprávu!

V porodnici nás pak sestřičky trpělivě učily krmit a koupat. Předaly nám "kufřík vzpomínek" pro malou. Loučily se s námi s úsměvem, přály nám hodně štěstí a poznamenaly, že jsme krásná rodina.

"Ano, čekali jsme na to jedenáct let!" vyhrkla jsem.

"Cože? Tak dlouho to trvalo?" divily se.

"Neee, adopce trvala dva roky," vysvětlovala jsem, "ale od svatby toužíme po děťátku. Navíc za pár dní s manželem oslavíme dvacet let společného vztahu – dostali jsme ten nejkrásnější dárek!"

Podívaly se na nás trochu nevěřícně: "Můžeme se zeptat, kolik vám je? Myslely jsme, že tak šestadvacet."

Když jsme vycházeli z porodnice, cítili jsme se jako ve snu. Pořád jsme nemohli uvěřit, že si odnášíme miminko. My jsme rodiče! Během tří dnů jsme se stali RODINOU! Bylo to neskutečné štěstí, zalité obrovskou vděčností.

Co ti ukázalo, že jste si blízko – i bez společné genetiky? Jsou chvíle, kdy si připomínáš: Tohle je přesně moje dítě?

Často přemýšlím, jak dokázal život (vesmír) zařídit, že se naše duše spolu potkaly. Máme toho tolik společného, a přitom jsme každá jiná. Dojímá mě, jak je pro mě dokonalá. Tělem i duší. Každý její pohled, úsměv a gesto.

Láska k ní mě naučila ztišit se a naslouchat. Být měkká tam, kde jsem dřív byla tvrdá. Dát prostor emocím, a hlavně milovat! Bez podmínek. Protože možnost milovat tak kouzelnou holčičku je největší dar v mém životě! Upřímně mi nechybí těhotenství ani porod. Od začátku mám vnitřní pocit, že k sobě patříme, jen naše duše potřebovaly více času, než jsme se mohly spolu setkat.

A co mi ukázalo, že jsme si tak blízko i bez společné genetiky? Spojuje nás stejná citlivost a vnímavost, se kterou se díváme kolem sebe. Obě jsme křehké, ale zároveň zvídavé a rády společně objevujeme svět. Jsme na sebe tak napojené, že si často rozumíme i beze slov. Někdy stačí jediný hluboký pohled a obě víme.

Co bylo nejtěžší – a co ti pomohlo to unést? Cítila jsi někdy tlak okolí, nepochopení nebo ticho, které bolelo?

Když se ohlédnu zpět, tak nejtěžší na celé mé cestě adopcí bylo čelit nevyžádaným radám a otázkám od okolí. Později jsem se snažila připravit na ty nejčastější z nich, aby mě tolik neranily, a dělám to i teď.

Ta skutečná výzva přišla až s dcerkou v náručí a v trpělivém hledání cesty k sobě navzájem. Dlouho trvalo, než mi plně uvěřila a dovolila otevřít se lásce. Často jsem z ní cítila určitou odtažitost a vnímala jsem, že pro ni není snadné přijmout, že nejsem její biologická maminka. Chtělo to opravdu velkou trpělivost v budování důvěry v náš vztah a taky si to nebrat příliš osobně, neboť se mi tím otevírala moje traumata a zranění z dětství.

Taky bylo nesmírně náročné najít klíč k jejím specifickým potřebám a naučit se rozlišovat, co je projevem traumatu z opuštění, se kterým jsme musely pracovat, a co je prostě přirozenou součástí. Tato nejistota mě na začátku dostávala do velkého stresu. Byla jsem neustále ve střehu, příliš přísná sama na sebe a často si vyčítala každou chybu. Zlom přišel, když jsem pochopila, že abych mohla být tou nejlepší mámou pro ni, musím nejprve zapracovat sama na sobě. Ponořila jsem se do studia, prošla jsem výcvikem koučinku, kurzem terapeutického rodičovství, přečetla spoustu knih a naposlouchala hodiny podcastů. Díky této cestě se dnes v roli adoptivní maminky cítím mnohem jistěji a s větší důvěrou nejen v sebe, ale i v náš společný příběh.

Co bys řekla sama sobě na začátku té cesty, kdybys mohla?

Kdybych dnes mohla obejmout své mladší já na samém začátku téhle cesty, řekla bych mu: "Zpomal, holka! Zastav se a vydechni." Vím, jak obrovský tlak na sebe vyvíjíš a jak křečovitě se snažíš mít všechno pod kontrolou. Vnímala jsi otěhotnění jako samozřejmost, jako úkol, který musíš splnit, a teď se trápíš pocitem selhání. Chtěla bych ti říct, abys tu tíhu pustila. Aby ses přestala vinit a našla v sobě pokoru. Život ti neukazuje neúspěch, ale jen tě jemně, později už tvrdě postrkuje na jinou cestu, než si teď dokážeš představit. Přestaň se snažit všechno řídit a začni věřit. Ta největší láska na tebe čeká tam, kde bys ji teď vůbec nehledala.

A co bys chtěla říct jiným, kteří o adopci teprve přemýšlejí?

Možná právě teď sedíte s hlavou plnou otázek, pochybností a strachů. Možná se bojíte, že to nezvládnete. Že nejste dost připraveni. Že je to příliš velký krok. A přesto, pokud vás myšlenka na adopci nepouští, věřte, že právě to je často ten tichý hlas srdce, který vás vede správným směrem.

Nikdo neříká, že to bude snadné. Ale mohu vám slíbit, že to může být nesmírně krásné a obohacující. Všechen čas, který vám připadal ztracený, může najednou začít dávat smysl. Každý krok, který vás k vašemu dítěti přivede, bude stát za to. A proto: Chci dodat sílu a naději všem, kdo jsou třeba právě teď na začátku své cesty. Pokud vás adopce volá, zkuste tomu hlasu naslouchat. Vím, jak je těžké udělat první krok. Ale vím také, jak nádherný může být ten poslední, když držíte své dítě v náručí a víte, že to všechno mělo smysl.

Autor textu: Daniela Šplíchalová

Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová

Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl