Opravdové příběhy - adopce

Tohle je příběh Michaely...

Vzpomínáte si, kdy se ve vás poprvé objevila myšlenka na adopci?

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera... Poprvé o adopci mluvil manžel po návratu z porodnice, kde jsem porodila naše první děťátko bez známek života... Přijeli jsme domů, oba jsme plakali a já se ptala, co budeme dělat, jak budeme žít dál... Manžel tehdy řekl: "Neboj, budeme rodina. Máme další pokusy IVF, můžeme zkusit i dárkyni a pak adopci. Neboj, vyjde to!"

Co se ve vás dělo, když jste si uvědomila, že vaše cesta k dítěti povede právě tudy?

Po druhém porodu, který dopadl stejně jako první, jsem řekla nahlas, že už nemůžu, že se šíleně bojím, co by se stalo, kdybych otěhotněla potřetí... Je to zvláštní, ale cítili jsme s manželem oba strašnou úlevu...

Byla to víc odvaha, naděje, láska – nebo všechno dohromady?

Prvotní pocit byla úleva... Pak přišla naděje a takové vnitřní uklidnění.

Jaké bylo to čekání? Bylo plné otázek, nebo jste v sobě měla klid?

Čekání mi ani nepřišlo dlouhé... Od zařazení do evidence žadatelů o osvojení na magistrátu jsem cítila, že to může přijít kdykoliv, ale vnitřně jsem věděla, že první rok to nebude. Také proto jsme zpočátku moc nezařizovali pokojíček nebo nějaké věci pro miminko. Bála jsem se, že prázdný dětský pokojíček mě bude stresovat, a nechtělo se mi koukat na prázdnou postýlku moc dlouho...

Vybavíte si moment, kdy jste poprvé uviděla nebo držela své dítě? Co jste cítila?

Jako první moment si vždy vybavím kouzelný telefonát a větu: "Vytipovali jsme vás k holčičce, která se narodila před čtyřmi dny..." To mi vhání do očí slzy dojetí ještě teď. Když jsme ten samý den jeli s manželem do porodnice a já ji poprvé držela v náruči a krmila... Byla tak bezbranná a nádherná... Byla to láska na první pohled... Byla naše.

Co vám pomohlo v těžších chvílích, pokud nějaké přišly?

Pár těžkých chvil bylo vždy před důležitými termíny, jako první soud, soud o zbavení práv matky atd... Vždy jsem předtím strašně špatně spala a bála se, že by nám dcerku mohl ještě někdo vzít... Ale převážně jsme se snažili na to nemyslet. Vždy na to pomohlo mazlit dcerku v náruči.

Jak se mezi vámi začal tvořit vztah?

Hned od začátku. Milovala jsem ji každým dnem víc a víc... Hodně jsme dcerku mazlili a chovali a užívali si tu bezpodmínečnou lásku.

Byl tam okamžik, kdy jste si řekla: "Jsem její máma. Opravdově."?

Pamatuju si, jak jsme přijeli domů, dcerku jsme dali do košíčku do naší ložnice a byli tam spolu všichni tři... To mi došlo, že jsme rodina, že jsme konečně rodiče děťátka, které tady může být s námi...

Co vás na vašem dítěti nejvíc dojímá?

Každý den něco jiného... První úsměvy, první snahy dát nám pusinku, každý její pokrok... Ale hlavně se na ni s manželem často zadíváme, když spinká, podíváme se na sebe a jen řekneme, že je to naše láska. A v tu chvíli víme, že na celém světě není nic víc než my.

Změnila vás tahle cesta nějak zevnitř? Cítíte někdy bolest z toho, co všechno muselo být, než jste se potkali?

Ano, občas ano... Asi vše, co se stalo, mělo nějaký důvod a bez toho bychom neměli naši lásku u sebe. Ale i teď po letech vím, že na nic z toho nikdy nezapomeneme. Je to součást našeho života.

A naopak – je něco, co by jinak vůbec nevzniklo, co vám ta cesta dala navíc?

Upevnilo to náš vztah. Věděla jsem, že můj manžel jen ten nejlepší chlap pod sluncem, ale to, jak to všechno se mnou ustál, jakou byl oporou a jaký je táta, je něco, za co ho miluju ještě víc než na začátku. Některé páry neplodnost a ztráty odcizí, nás naopak stmelily ještě víc...

Mluvíte s dítětem o jeho původu? Jak to děláte, aby to bylo jemné a pravdivé zároveň?

Zatím čteme knížku Medvídek Mojko... Ale určitě do budoucna chceme vyprávět celý příběh, vždy k němu přidávat úměrně věku. Nechceme nic zatajovat.

Co byste vzkázala mamince, která o adopci teprve přemýšlí a bojí se?

Já se zpočátku také bála, podle mě je dobré se nejdřív pobavit s někým, kdo tím procesem prošel a už má děťátko u sebe. Hodně to člověka uklidní a dodá mu to víru, že se brzy dočká. A že to za to stojí, protože ten pocit, kdy se stanete maminkou, je naprosto nepopsatelný. A mě samotnou to ještě stále dojímá...

Co byste chtěla, aby svět věděl o adoptivním mateřství?

Je to celoživotní cesta, která nekončí rodným listem s vaším příjmením. Je důležité respektovat příběh každého děťátka a být mu oporou při hledání jeho identity...

Autor textu: Daniela Šplíchalová

Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová

Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl