Naše zvířátka a jejich poslání

Slepička Eva – ta, co si poprvé užila nebe

Eva nebyla obyčejná slepička. Byla první, která poznala, jak chutná svoboda, tráva pod nohama a vítr v peří.

Přišla z místa, kde slunce nebylo, a přesto v sobě nosila světlo. A tak jsme ji milovali.

Když odešla, něco krásného v nás zůstalo – vděčnost. Za každý nový den. Za obyčejné věci.

Eva nám připomíná, že štěstí se nepočítá na velké události, ale na malé okamžiky, kdy si dovolíme dýchat.

A i když už mezi námi není, můžete ji potkat v ilustracích našich příběhů – s knížkou pod křídlem a s šátkem, který jí sluší stejně jako její odvaha.

Kitty – kocour, který se vrátil

Kitty dostal své jméno od naší Marušky, když byla ještě miminko. Možná tehdy neznala moc jiných slov, ale tohle jméno mu zůstalo. A hodí se k němu.

Je to černo-bílý kocour, štíhlý a hrdý, s pohledem, který říká: "Já vás vlastně vůbec nepotřebuju."

Ale když se otevře konzerva, zázraky se dějí…

Vzali jsme si ho z útulku i s jeho bráškou. Byli nerozluční – než jeho bráška záhadně zmizel.

A pak na deset dlouhých dní zmizel i Kitty.

Když už jsme ztráceli naději, objevil se – hubený, špinavý, ale zpátky doma.

Od té doby už nechodí daleko. Stačí mu vědět, že může spát v teple.

I když se tváří, že mu na nás nijak zvlášť nezáleží…, miluje nás. Po svém. A to úplně stačí.

Jaruška – první miminko

Jaruška byla moje první miminko. Po třech neúspěšných transferech jsem si ji pořídila s nadějí, že domov zase trochu ožije.

Byla to taková malá hnědá chlupatá kulička – plná radosti, chuti žít a… hlavně jíst.

Dnes už je z ní čtyřicetikilová dáma, která přesně ví, co chce – a většinou si to taky prosadí.

Miluje jídlo. Sní všechno, co najde, i když ví, že nesmí. Nemůže si pomoct.

A stejně ji milujeme.

Je to ten nejhodnější pes na světě. Má jemnou duši, oddané oči a ví, jak moc pro nás znamená.

Možná právě proto umí své důležitosti v naší rodině s přehledem využít.

A tak je Jaruška nejen hlídač, parťák a chlupatá terapeutka, ale taky připomínka toho, že i po těžkých chvílích může přijít něco nádherného.

Elsa – dar lásky

Elsa k nám přišla po čtvrtém potratu.

Byli jsme všichni zranění – i malá Maruška, která možná nerozuměla slovům, ale cítila ticho.

A právě Maru si vybrala Elsu.

Byla to její volba, její radost, její naděje.

A Elsa přišla tiše, jak to umí jen ti, kdo přesně vědí, proč jsou tady.

Není to čistě zlatý retrívr. Je jemnější, hubenější, s hlavou jako flat.

Ale srdce má obrovské.

Nosí růžový obojek a má pohled, který všechno chápe – i to, co nevyslovíme.

Elsa je vyloženě terapeut.

Nepotřebuje se snažit, stačí její přítomnost.

Je tak něžná, že vedle ní svět zpomalí.

Je tak klidná, že vedle ní se dá znovu nadechnout.

A tak tu s námi je.

Jako tichý důkaz, že láska si vždycky najde cestu.

Naše bílé kachny – dámy (a pánové?) s mašlí

Čtyři bílé kachny kráčejí po zahradě, jako by věděly, že jsou středem pozornosti.

Někdy v růžové, jindy v modré – nikdy nevíme jistě, kdo je kdo.

Ale ony to vědí přesně. A mají ve věcech jasno.

Ráno chtějí vodu, dopoledne obchůzku, odpoledne klid a navečer – zábavu.

Jsou jako pohyblivé perly, co obživly a rozhodly se, že budou radostí pro oči i pro duši.

Indičtí běžci jsou elegantní, svižní a neuvěřitelně legrační – hlavně když se rozběhnou jako vojenská jednotka, kterou vede neviditelný generál.

Každý den s nimi je o trochu kouzelnější.

A v tichých chvílích, když je člověk jen tak pozoruje, si uvědomí, že i kachna může být tím nejkrásnějším důkazem života.

Naše slepičí dámy – nositelky barevných pokladů

Naše slepičky nejsou jen obyčejné obyvatelky dvora.

Každá z nich je malá osobnost – a každá snáší vajíčka jinak zbarvená, jako by chtěla říct: "Každý den může být jiný, ale vždycky něčím krásný."

Máme bílé elegantní leghornky, které vypadají, jako by přišly z módního časopisu pro slepice.

Pak jsou tu greenshell a darkshell – tajemné dámy, jejichž vajíčka vypadají jako ze šperkovnice.

A nakonec naše milované hedvábničky – bílé, nadýchané, jako by si je někdo spletl s obláčkem. Jsou klidné, něžné, a když se na ně díváme, svět zpomalí.

Každá má svou roli, svůj hlas, svůj pohyb.

Dohromady tvoří malý orchestr, ve kterém se každý den odehrává tiché, ale důležité představení –

o životě, péči, trpělivosti… a samozřejmě o vejcích.

Kuřátka a já, možná trochu jako embryoložka

Možná za to může naše cesta IVF. Možná všechny ty chvíle, kdy jsem čekala, jestli se život udrží, rozběhne, přijde.

Ale od té doby, co jsem si tím prošla, mě něco uvnitř táhne k líhnutí. Každý rok. Každé jaro. Každé léto.

Líhnu kuřátka.

Nejsem ten typ, co řekne: "Když se nevylíhne samo, nemá to být."

Ne.

Když vidím, že tam něco je – že tam bije maličké, neviditelné "chci žít" –, pomůžu.

Někdy opatrně naruším skořápku. Někdy pomůžu ven.

Možná je to zvláštní. Ale mně to přijde krásné.

Je v tom ticho, soustředění, dech zadržený jako při ultrazvuku.

A pak ten moment, kdy se objeví hlavička.

Nejsou to jen kuřátka. Jsou to zázraky.

Hraju si trochu na embryoložku.

Možná jsem jí měla být. Možná jsem jí byla.

A možná to ve mně už navždy zůstane...

Autor textu: Daniela Šplíchalová

Koncept a vedení ilustrací: Daniela Šplíchalová

Ilustrace vytvořeny s využitím nástroje DALL.E-OpenAl